Terapie úklidem

A je to tady zase! Že já se nechám vždycky nachytat! V půlce února se navnadit na jaro, to je začátečnická chyba. A platím za ni každý rok. Vždycky mi do toho těšení napadne sníh. Trochu moudřejší ale za ta léta jsem. Vím, že na splíny, které mě popadají koncem zimy, platí terapie úklidem. Vlastně, na co mně úklid nezabírá?! 

Počasí, že by psa nevyhnal. A že ti naši jsou hezky zhýčkaní gaučem! Moje nálada se blíží k bodu mrazu, jsem otrávená jako šváb. Nejradši bych se vším sekla, zalezla do postele a vzbudila se do krásného jarního dne. Odpočívání a povalování je disciplína, ve které jsem velký amatér. Ale i k tomu potřebuji mít uklizeno. Ne, že bych drhla podlahu, než si jdu na dvacet minut posedět na gauč, ale řád kolem sebe mít chci. Srovnám si deky, naklepu polštářky, sklidím stůl. Ideální je, když je i v kuchyni pořádek. Pak už stačí jen uvařit kávu a zapálit svíčky. Cítíte, jak pošmourná nálada odchází? Přimyslete ještě pár kostiček čokolády a začnete se blaženě usmívat, i když se venku žení čerti.

Dráty v hlavě bzučí. Znáte to? Myšlenky nejdou zastavit, snažíte se přeorganizovat půlku diáře, vymyslet dárky k narozeninám, jídelníček na příští dekádu, ... Myšlenky víří a nedají pokoj. Takový zmatek v hlavě si vyžaduje už trochu větší úklid. Velmi často skončím v koupelně. Vydrhnu obklady, odtáhnu pračku se sušičkou a kolotoč myšlenek se uklidní, když otírám topný žebřík. Večer už se jen kochám čistotou. V koupelně i v hlavě, protože při práci se mi většinou podaří rozmotat to klubko divokých hadů. 

Konzumní choutky. Díky suchému únoru si své návyky ohledně nakupování uvědomuji mnohem zřetelněji. Zjistila jsem, že ,,zbytečnosti" nakupuji z více důvodů. Někdy jako odměnu za povedenou práci, jindy jako bolestné za den blbec. Co s tím, když nakupovat nemůžu? Uklízím! Spíš třídím, posílám dál, vyhazuji, přenáším a reorganizuji. Tyhle práce na mě mají stejný účinek jako nákupy. Doma se něco změní k lepšímu a já jsem pyšná a spokojená.

Pukám radostí! Stává se to jenom mně? Mám z něčeho takovou radost, že mám energie jako jaderná elektrárna. Přijdu z krásné procházky nabitá sluncem, smečka se uloží k odpočinku a já se vrhnu do uklízení. Otřu všude prach. I tam, kde se mi obvykle moc nechce! Vyčistím odpady, omyju botník... V takové euforii se mi daří dělat to, co mě většinou nebaví. 

Závidím! Závist je ošklivá, ale může vést k dobrým počinům. Nikdy jsem nezáviděla luxusní domy, drahá auta, exotické dovolené ani značkové oblečení. Přiznávám, když jsme neměli vlastní domov, záviděla jsem každému, kdo své doma měl. A ani dnes nejsem úplně bez závisti. Stává se mi, že závidím zákaznicím! Setřu podlahu, doleštím poslední okno, rozhlédnu se, pokochám se a... závidím, že mají uklizeno lépe než já :-) Léčím se pak v každé volné chvilce a doháním i úklid u sebe doma.

Kdy to nefunguje? I u mě jsou situace, kdy uznám, že uklízení není všelék. Když jsem nemocná (nachlazení, zranění), potřebuji si udržet alespoň základ, ale do žádných velkých akcí se nepouštím. Poučila jsem se, že rozbité tělo nefunguje moc dobře a úklid nejde od ruky. Ani jako terapie na velkou únavu úklid nefunguje. Jen se člověk musí naučit rozeznat, co je únava a co lenost. Když mě popadne lenora, je úklid skvělá zbraň. Když jsem utahaná, je úklid zbraň taky, ale ničí moji náladu a okolí, protože jsem protivná a vzteklá. Samozřejmě, že jsem, když mi nic nejde, jak bych si představovala. V živé paměti mám taky jeden generální úklid své kuchyně. Bylo mi moc a moc smutno, a tak jsem si chtěla udělat radost. Jenže smutek byl silnější, a tak jsem posedávala, poplakávala a litovala se v rozhrabané kuchyni. Tenkrát mi úklid trval třičtvrtě dne a radost se nedostavila. Od té doby vím, že je dobré se nejdřív vybrečet a do uklízení se pustit s čistší hlavou.

Léčíte se taky úklidem?

vaše Veronika